Každá zbytečná pomoc

31.12.2012 13:27

 

Každá zbytečná pomoc

Volně přeloženo z http://www.montessori-nw.org/blog/entry/every-unnecessary-help/

 

Jednoho dne jsem upíjela pivo na terase v restauraci a dostalo se mi nečekaného překvapení: viděla jsem Montessori teorii v praxi. Pozorovala jsem dvě události, které se staly v rámci půl hodiny a které se velmi podobaly v okolnostech a výsledku. Zde je, co se stalo:

Rodina přijela na parkoviště a vydali se nahoru po schodech do restaurace. Maminka, tatínek, holčička, která se sebevědomě batolí, a miminko. Maminka si vezme miminko do náruče a tatínek vzal holčičku za ruku. Pravděpodobně jí jsou asi dva roky, což znamená „Schody, pane Bože, miluju schody, více a více schodů!“ Tatínek jí něžně pomůže s prvními schody, dokud si je trochu „neosahá“. Pak se chytne svýma buclatýma ručkama zábradlí a sama stoupá. Pro tak krátké nohy je každý krok výzvou, ale ona se snaží. Dostane se až na mezipatro a odpočívá před dalším výstupem. Tatínek se zeptá: „Chceš, aby tě dál nesl?“ Dostane v odpověď jasné: „Ne!“ Holčička znovu začíná stoupat, krok za krokem. Na třech čtvrtích cesty na vrchol tatínkovi dojde trpělivost (přeci jen to už trvá několik minut). Jemně ji poponese a jásavě zvolá: „Tááák, a jsi tu!“ A postaví ji na terasu. Dcerka se na něj podívá takovým obviňujícím pohledem, který jsem na dětském obličeji ještě neviděla, a potom dostane totální záchvat vzteku.

Tatínek je naprosto perplex: „Co se děje, zlatíčko?“ Ptá se s obavami a pokouší se jí zvednout na nohy. Začne ho vztekle odstrkovat neschopná říci, proč je tak naštvaná a frustrovaná. Maminka vyjde schody a klidně řekne: „Myslím, že to chtěla vylézt sama.“ Tatínek se obrátí na svoji holčičku: „Tys to chtěla tedy vylézt sama?“ Ta zuřivě kývne hlavou, stále pláče, je opravdu naštvaná, uražená. Tatínek chce zachránit situaci a ptá se, jestli chce vyjít schody ještě jednou sama, ale ta chvíle už je pryč. Holčička je naprosto zklamaná a skleslá. Tatínek jí zvedne a ona se složí v jeho rukou vyčerpaná pláčem. Když vstupují do restaurace, ještě vzlyká.

Druhý případ se stal krátce poté, téměř identický s tím prvním. Dítě bylo o něco málo starší, možná něco málo pod tři roky, a znovu téměř před vrcholem ho tatínek zvedl a poponesl se slovy: „Tak pojď, babička a děda na nás už čekají.“ Jakmile ho tatínek postavil, chlapeček, stejně jako holčička předtím, začal z čistého zklamání a vzteku plakat. Tentokrát však chlapec vyjádřil svůj vztek slovy a dupáním: „NE! Já jsem to mohl dokázat. Chtěl jsem to vylézt sám!“ Otec se omlouval a zároveň obhajoval: „Promiň synku, ale je třeba jít dovnitř. Už se na nás čeká.“

Montessori teorie říká, že chování dítěte je vysvětlitelné a dokonce očekávatelné. Nejdříve se zamysleme nad Senzitivními obdobími. Jsou to období, kdy je malé dítě přitahováno určitými zkušenostmi, které poslouží jeho vývoji. Je například důležité, aby se děti naučily hýbat svým tělem mnoha různými způsoby. Existují také Senzitivní období na pořádek, rozvoj jazyka a rozvíjení smyslů. Ale v těchto případech jsme viděli Senzitivní období, ve kterém dítě zažívalo velmi silnou touhu hýbat se určitým způsobem - vylézat schody. Viděli jsme, že děti jsou skutečně nešťastné, když se jim vezme příležitost. Pocit, že nám není dopřáno dělat něco tak skvělého, musí být bolestný. Viděla jsem vztek a frustraci, pocit ze zmařené zkušenosti. 

Druhý aspekt Montessori teorie je soustředěnost. V Montessori třídách je soustředěnost posvátná. Nepřerušujeme ji z žádného důvodu. Když se dítě soustředí, nechválíme ho, neradíme mu, ani jeho práci nekomentujeme. Děláme jako by tam nebylo, aby chvíle soustředěnosti mohla růst, prodlužovat se a zintenzivňovat. Víme, že soustředěnost je něco, co se zlepšuje cvikem. Je to silná chvíle, kdy dítě začíná ovládat samo sebe. Bez zkušenosti soustředit se, se sebedisciplína nikdy plně nerozvine. Obě tyto děti se při lezení vzhůru plně soustředily. Věřím, že to byl ošklivý pocit, když je přerušili.

Třetím aspektem, snad nejsilnějším, je dětská touha po samostatnosti. Kolik rodičů už své děti slyšelo říkat: „Já sám!“ ve chvíli, kdy se snažili pomoci. Síla jejich touhy zvládnout věci samostatně nesmí být podceňována. Kdykoli chce dítě něco dělat samo, ať už jakkoli nedokonale nebo pomalu nebo neobratně, musíme ho nechat. Nejen, že pomůžeme dítěti rozvinout novou dovednost a sebedůvěru, ale také pomůžeme sami sobě, protože budeme mít čím dál schopnější a samostatnější dítě, které nám nebude na obtíž. Mnoho rodičů se obává, že samostatnost znamená citovou vzdálenost. Ale nebojte se, děti vždycky potřebují své rodiče, i když se povaha této potřeby mění. Ve skutečnosti děti, kterým je dovoleno být samostatnými, věří svým rodičům častěji. Když jim rodiče dodávají odvahu, pak jejich samostatnost přinese pozitivní výsledky nejen dítěti, ale vždy také celé rodině.

Posledním důvodem, který není jen v Montessori, je důležitost úspěchů. Představte si, že jste běžec. Běželi jste dlouhou trasu, snažili jste se, nevzdali jste to, cíl už je v dohledu. A ve chvíli, kdy jste skoro tam, tak blízko vítězství, vás někdo strčí do auta a do cíle vás doveze. Neměli byste pocit, že vám úspěch někdo ukradl? Nebyli byste uražení, frustrovaní a naštvaní?

Rodiče, které jsem toho dne viděla, byli milující rodiče. Jejich děti byly normální a jejich reakce na zbytečnou pomoc byla také velmi normální. Rodiče se tedy mohou ptát: „Co mám tedy dělat? Jak mám vědět, kdy mohu pomoci?“ Maria Montessori to naštěstí shrnula do pár dokonalých a nejužitečnějších slov, která kdy rodiče budou číst: „Každá zbytečná pomoc je překážkou ve vývoji.“

Přečtěte si to znovu a potom se soustřeďte na to, co je tu skutečně důležité: zbytečná. Samozřejmě byste měli dětem pomáhat, ale jen tehdy, pokud to budou skutečně potřebovat. Samozřejmě jim pomůžete, ale nikdy, pokud to budou zvládat sami. I když budou muset trochu zabojovat, zastavte se na chvilku a dejte jim čas a prostor, aby to zkusily a dosáhly úspěchu vlastními silami. Děti vylézající schody to zvládaly a byly jen krátce před vrcholem, a určitě to nijak dramaticky nezasahovalo do programu dědečka a babičky. S trochou trpělivosti a porozumění pro důležitost toho nechat děti vylézt všechny schody až na vrchol, by výsledek mohl být jiný. Když dětem dáváme příležitosti být samostatné, naplňovat svá Senzitivní období, soustředit se a dosáhnout úspěchů, aktivně jim pomáháme v nejlepším možném vývoji. Ukazujeme jim, že respektujeme jejich neúnavné snahy dobývat nejen schody, ale také sama sebe.

 

 

 

Zpět

Kontakt

Základní škola a Mateřská škola Montessori Kampus
Kristýna a Petr Turkovi
Na Sádkách 40 (MŠ)
Husova 17 (ZŠ)
České Budějovice

+420 777 296 380

© 2009 Montessori Kampus