Myslela jsem si, že pomáhám...

31.01.2013 15:11

 

Myslela jsem si, že pomáhám

 

„Moje dítě udělalo chybu a já jsem si myslela, že mu pomáhám, když rozvrtám důsledky té chyby. Proč chyba nastala, proč se to nemělo stát, jaké chování očekávám příště... Neuvědomovala jsem si ale, že jsem tím v něm vyvolávala stud (Jak jsi to mohl udělat?), vyjadřovala zklamání (Opravdu mě to zaskočilo.) a vyhrožovala (Ať už se to nikdy nestane). Svými řečmi jsem mnohem více zraňovala a mnohem méně pomáhala, než jsem ve skutečnosti chtěla. Byla jsem tak chycená ve vysvětlování, že jsem zapomněla na to, co bylo skutečně důležité - naučit dovednosti. Děti nepotřebují moje kázání. Potřebují někoho, kdo je naučí promýšlet svá rozhodnutí a řešit problémy. Potřebují učitele.

Nejefektivnější rodiče neřídí chování dítěte, ale učí své dítě, jak řídit své chování.

Řídit chování někoho jiného je vyčerpávající a frustrující, protože ho stejně nemůžete pořád kontrolovat. Je to jako byste chtěli udržet louži vody ve svých rukou. Stále tlačíte ze všech stran, ale voda se řídí svými zákony. Můžete neustále zkoušet kontrolovat chování svého dítěte, ale ono stejně bude uplatňovat svoji vůli, iniciativu a touhu po samostatnosti.

Byla jsem na to dost zřetelně upozorněna jednoho večera:

Já: „Je třeba se jít přichystat do postele.“

Moje dítě: „Ne. Nemůžeš mě nutit.“

Možná už jste tohle také slyšeli. Moje šestileté dítě mělo pravdu: nemělo smysl ho nutit, i když jsem si myslela, že v té chvíli bych mohla, abych mu ukázala, kdo je pánem situace. Prolétly mi hlavou všechny způsoby, jak dostat svého syna do postele… všechno to byly výhružky a tresty a vyvíjení síly. A uvědomila jsem si, že bych ho mohla akorát tak zmanipulovat nebo násilím přinutit.“

Z http://parentingfromscratch.wordpress.com/2013/01/28/let-go-of-behavior-management-teach-it-instead/

(30. ledna 2013)

 

 

Málokdo z nás se v dětství naučil, jak takové situace efektivně řešit, protože ani naši rodiče to často neuměli jinak, než se s námi pustit do boje o moc. Není však čas omlouvat se a hrát si na oběti svých rodičů, ale je třeba převzít odpovědnost za vztah s našimi dětmi. Znamená to hledat informace a vzorce chování, které jsou funkčnější a zábavnější.

Na začátku nás může stát velké úsilí změnit svůj přístup, protože ve stresových situacích se v nás „spouští autopilot“ a jedeme podle rodičovského vzoru, o kterém jsme vždy tvrdili, že „takhle to rozhodně dělat nebudeme“. Není však na místě ztrácet energii výčitkami a pocity viny, ale promyslet si, co v takové situaci můžeme udělat příště. Praktikováním nových vědomě zvolených postupů se náš mozek pomalu ale jistě přepne na program, který nám vztahy bude usnadňovat.

První důležitý krok je stát se pozorovatelem. Pokud vás v kritické situaci začíná ovládat vztek, bezmoc a negativní myšlenky, je to naprosto normální. A v tu chvíli nereagujte ( = nespouštějte autopilota). Nedělejte nic, jen pozorujte, co se ve vás odehrává. Za tu chvíli, co nebudete dělat nic, vaše dítě pravděpodobně svět nezboří.

Definujte pocity, které se ve vás odehrávají, a myšlenky, které vám probíhají hlavou. Cítíte pochyby, vztek, smutek, bezmoc, zradu, opuštěnost, zklamání, stud, hanbu, strach, obavy, lítost, nedůvěru, nespokojenost, neklid? Máte myšlenky typu: Co si asi řeknou ostatní? To se nemůže chovat normálně? Už zase! Však já ti ukážu. Už jsem z toho unavená. Mám toho dost.

Uvědomte si, že vy nejste ani své pocity, ani myšlenky. Jsou to jen procesy, které se ve vás odehrávají, ale s vámi samotnými toho moc společného nemají.

Co v tuto chvíli potřebujete? Kromě toho, že si možná potřebujete odpočinout, že chcete mít chvíli sama pro sebe, mít někoho, kdo vám poradí a řekne, že jste bezvadná mamka a že to zvládnete, pravděpodobně budete také potřebovat, aby vaše dítě spolupracovalo.  

 

 

Jak toho dosáhnout? Promyslete si, co je pro vás v danou chvíli přijatelné a co je zároveň realizovatelné. Nechtějte dosáhnout zázraků napoprvé. Na začátku stačí drobnosti, které zafungují a vylepší atmosféru ve vašem domě. Obecně platí, že snadněji spolupracujeme, když jsme přesvědčení o výhodách a příjemných stránkách spolupráce. Konkrétní kroky záleží na povaze a věku vašeho dítěte. Můžete vyzkoušet následující.

 

  1.  Představte si sama sebe v kůži svého dítěte a zkuste popsat jeho pocity.

„Mám pocit, že se zlobíš.“ „Vidím, že se Ti nechce.“

Je dobré naučit děti definovat své pocity. Když je vyřkneme, často se nám uleví. „Ztratí nad námi moc.“

  1.  Vyjádřete pochopení pro jeho potřebu.

                    „Ty sis chtěl asi ještě chvíli hrát, viď?“

Většinou se děti uvolní, protože vidí, že je vnímáte a chápete. Jde jim o respekt.

  1. Ujasněte si, co je pro Vás přijatelné a jakou dohodu je dítě schopno dodržet.

a) Můžete mu dopřát ještě chvíli čas a dítě je ochotné se s vámi domluvit.

„Potřebuji ještě umýt nádobí. Bude mi to trvat asi 10 minut. Tak dlouho si můžeš ještě hrát a pak půjdeme nahoru přichystat se do postele.“

b) Nemůžete mu dopřát čas, ale víte, že vaše dítě je schopno si zvolit a nést následky.

„Mrzí mě, že Ti nemohu dát více času. Přála bych si, aby to bylo jinak, ale za hodinu jdeme s tatínkem do divadla. Těšila jsem se, že si spolu ještě přečteme pohádku, než odejdu. Stihneme ji, když teď půjdeš se mnou. Později na to už čas nebude.“

Pokud dítě nestihne čas na pohádku a bude plakat, vyjádřete svoji lítost, že si takto zvolilo, ale že s tím nemůžete nic dělat. Dotáhněte do důsledků to, o čem jste mluvili.

c) Dítě není ochotné se s Vámi domluvit.

Ukažte dítěti, že jste ochotní se domluvit a dejte mu pro obě strany přijatelnou volbu. Pokud dítě přesto není schopné se domluvit, oznamte mu, že budete muset vybrat za něj a je možné, že se mu to nebude líbit. Pokud je dítě starší, vysvětlete mu, jaké důsledky bude mít jeho volba nespolupracovat a nechte ho tyto důsledky přirozeně pocítit.

 

Svému dítěti pomáháte nejvíce tím, že za něj nepřebíráte více odpovědnosti, než je třeba! Pomáháte mu uvědomit si jeho pocity, myšlenky a potřeby. Učíte ho, jak si z možností, které mu nabídnete, správně vybrat díky tomu, že mu ve zdravé míře dopřejete pocítit dopady jeho rozhodnutí. Pomáháte mu stát se postupně člověkem, který si uvědomuje, že si život tvoří svým přístupem a volbou!

 

 

Zpět

Kontakt

Základní škola a Mateřská škola Montessori Kampus
Kristýna a Petr Turkovi
Na Sádkách 40 (MŠ)
Husova 17 (ZŠ)
České Budějovice

+420 777 296 380

© 2009 Montessori Kampus