Nic nečekám, jen aby byly šťastné

Ze sociálních sítí:

Děti od jejich narození beru takové, jaké jsou, bez podmínek. Cítím odpovědnost za jejich štěstí i život, protože jsem je přivedla na tenhle svět. Nechci od nich ani do budoucna nic, nemám očekávání, jen si přeji ať jsou šťastné a já zdravá, ať tu pro ně můžu vždycky být a být jednou i přínosná babička. Hlavně ať jsou šťastní oni, pak budu i já. Mám nedostatek lásky a podpory od rodičů, strádám 35 let a nikdy se to nezlepší. Je to moje největší bolest. Chci, ať u mě skončí a moje děti tohle nepoznají!!!

Naše odpověď:

Chtít po dětech, aby byly šťastné, je jedno z největších očekávání od rodičů směrem k dětem. Děti mohou získat pocit, že štěstí rodičů závisí na nich. A to je obrovský závazek! Často pak děti nevědí, co vlastně samy chtějí, protože se podvědomě snaží vyhovět rodičům. Nebo se naopak vzdalují, protože někde v hloubi duše vědí, že nejsou schopné očekávání rodičů naplnit.

Klíčem k mnoha životním situacím je přijetí. Ne souhlas s tím, co se děje, ale přijetí toho, že se to děje.

Pocity jsou jako Pandořina skříňka. Neštěstí, nezdar, utrpení, smutek, bezmoc, bolest, únava, prázdnota nemusejí být příjemné. Často v tu chvíli skříňku rychle zavíráme! Když ale skříňku necháme ještě chvilku otevřenou, přijmeme, že i ony patří k životu, a umožníme jim skrze nás projít, objevíme na dně skříňky sílu, která se skrývá pod nimi.

Když nepříjemné pocity přijmeme jako něco, co z nás dělá lidské bytosti se vším všudy, uvítáme je v plnosti a pak je zase propustíme, přinesou nám nakonec sílu a klid, po kterých tolik toužíme.

Chtít po dětech, aby byly stále šťastné, znamená přijímat je jenom zčásti. Dovolit jim prožívat jak to příjemné, tak to nepříjemné, a stát jim po boku pro případ, že si budou u nás potřebovat odpočinout, je jeden z velkých darů, který jako rodiče můžeme svým dětem dát. Není nutné jim příliš udělovat rady nebo za ně něco řešit, stačí jen být přítomen, dokud to nepomine, a věřit v jejich sílu, se kterou zvládnou vše překonat, stejně jako to zvládáme my. Někdy hůř a někdy snadněji, tak jak nám to rozmanitost života servíruje.

Dalšími dary jsou láska a ocenění.

Jakmile dokážeme ocenit své vlastní rodiče za to, co pro nás udělali, byť toho nebylo mnoho, ukážeme svým dětem, že svoji pozornost zaměřujeme na to dobré, co se nám v životě děje. Je pak větší pravděpodobnost, že se i ony naučí vnímat život jako cestu, která s sebou přináší různé zkušenosti, ale celkově je to vlastně dost zajímavé dobrodružství, které stojí za to žít!

Vy sama jste toho ve svém životě zvládla už mnoho a můžete se za to ocenit! I když vám rodiče nebyli schopní vyjádřit lásku tak, jak jste od nich očekávala a stále očekáváte, přesto vám darovali přinejmenším život, a to je to nejcennější, co všichni máme. Všechno ostatní si můžeme obstarat i jinde. Bez svých rodičů bychom to ale nebyli my. S jinými rodiči bychom byli někdo úplně jiný a byly by úplně jiné i naše děti.

Přijetí, že se rodiče nechovali nebo nechovají podle našich představ, a že nejsou povinní se podle našich představ chovat, je téměř nadlidský výkon. Nežijeme však v kůži našich rodičů, nevíme, čím vším trpěli oni a co všechno ve svém životě přes všechnu vlastní bolest a emocionální nevzdělanost zvládli. Za jejich životy, které si dovolujeme soudit jako nedostatečné, jim přesto patří naše uznání. Soucit a přijetí vlastních rodičů, jejich chyb i sebe sama je však jediná cesta, která ukončuje bolest, přináší úlevu i zdravé vztahy s vlastními dětmi.

Přeji vám, ať najdete ve svém srdci i mysli klid, po kterém toužíte, a můžete pocítit lásku, která tady pro nás všechny je. Život a láska jsou všudypřítomný zázrak!