Nevím, co mám na vysvědčení
"Tak jaké bylo vysvědčení?" ptá se paní knihovnice prvňačky. Ta mlčí, neví. Jak je to možné? Vždyť ho přeci v pátek dostala, tak asi ví, co má na vysvědčení. Neví. Jak je to možné? Není pro ni důležité.
Součástí každodenního života našich dětí ve škole je sebehodnocení a zpětná vazba vyplývající z každotýdenních konzultací. Každý týden děti s učitelkou shrnují, jak se jim v týdnu dařilo, co zvládly, co ještě musí procvičit, co musí příští týden udělat a plánují si své činnosti tak, aby měly pocit, že vše zvládly.
My jako učitelky jim v tom pomáháme, podporujeme je v jejich rozvoji a ukazujeme jim pomocí prezentací, kudy se mohou ubírat a co dál zkoumat.
A vraťme se k naší prvňačce. Každý den a každý týden se jí dostává zpětné vazby, umí si utvořit názor na to, co se jí daří a co se jí nedaří, kde musí více přidat a co už zvládla. Celý půlrok tedy sama hodnotí svou pozici v procesu svého vzdělávání a utváří si názor na to, jak se jí vede. Je schopna konkrétně říci, jaké učivo zvládla a co jí ještě nejde.
Měla by potom číst názor někoho dalšího na své znalosti? Bezesporu by tam mnoho zajímavého našla, určitě motivaci do další práce, zhodnocení svých silných i slabých stránek, ale nechce.
Je to dobře nebo špatně? Netrápí se ani nepříjemnou situací, že neví, jaké bylo vysvědčení. Ona totiž nikdy nedostala vysvědčení, kde byly známky, nezažila tuto situaci, nemá tedy srovnání.
Většina lidí očekává odpověď typu "samé jedničky", "dvě dvojky" nebo jinou variantu číselných údajů. Ale málo lidí je připraveno na dítě, které vlastně neví. Mohou si myslet, že na tom je něco divného, ale vezměme to z té druhé stránky. Proč se nechávat zatahovat do hodnocení někoho jiného, nebo dokonce i do škatulek známek vyjádřených čísly, když vlastně nám jde o názor dětí na jejich vzdělávání.
Snažíme se utvářet jejich osobní povědomí o tom, jak si vedou a naučit je vzdělávat se na základě toho, kde cítí, že musí přidat nebo už udělaly dost a téma znají, tedy analyzovat sebe v procesu vzdělávání. Naše děti se toto učí od první třídy tak, aby jednou byly připraveny na samostudium, na dobu, kdy už nebude učitel, škola, která by je směřovala někam, ale pořád zůstane vnitřní hlas, který jim poví "nauč se toto, ještě to neumíš" nebo "tohoto už bylo dost, už se posuň jinam". A vzdělávání se je přeci celoživotní proces, každý z nás se i v dospělosti stále něčemu musí učit.
