Známkování

22.09.2018 22:54

 
Každé nově narozené dítě roste a učí se, aniž by mu to někdo říkal. Pokud je zdravé, přirozeně začne lézt, chodit, běhat, mluvit, obsluhovat se, získávat dovednosti. Do šesti let to jde bez známek. Co se v šesti letech stane, že děti potřebují známky? Přestanou se bez nich snad učit? Kdo se bez nich
vlastně neobejde?
 
Systém. A často rodiče.
 
Známky jsou rychlým sdělením toho, jak jste si podle představ učitele vedli v porovnání s ostatními v testech, při přezkoušení a v aktivitě v hodinách. Nejsou špatným nástrojem pro lidi, kteří už jednou prošli běžným vzděláváním a mají potřebu se srovnávat. Ale do škol prostě nepatří.
 
Učitelé v drtivé většině používají známky k hodnocení a motivaci. A rodiče je tak většinou i chápou.
 
Vzhledem k tomu, že člověk se v životě naučí všemu, co doopravdy chce, jsou známky u žáků naprosto zbytečné. Protože děti nastupující do prvních ročníků se učit chtějí, jsou přirozeně zvídavé.
 
Učitel známkou hodnotí to, nakolik dítě splňuje jeho představu nebo představu školního vzdělávacího plánu o tom, na jaké úrovni se v daném ročníku nachází.
 
Nehovoří o zájmech dítěte. O jeho životní situaci. O potřebách, přáních, talentech, ambicích a potenciálu. Známky nehovoří o dítěti jako takovém a už vůbec ne o tom, co může dokázat a v čem ho můžeme podpořit, aby bylo užitečné. Nehovoří o tom, jestli je šťastné.
 
Známky vedou k tomu, že dítě hraje při zdi: bude dělat přesně to, co se od něj očekává. Kdyby dělalo něco jinak, dostane špatnou známku. Když se bude věnovat něčemu jinému, i kdyby na to mělo sebevětší dar, dostane špatnou známku (protože teď na to není správný čas...).
A hlavně: nebude toho dělat víc, protože kdyby chybovalo, dostane špatnou známku. To znamená, že přestane hledat výzvy. Bude hrát bezpečně. Bude se bát nebo nenávidět autoritu.
 
Cílem známek je dítě zpacifikovat. Připravit ho na odpovědný občanský život, kdy si člověk nebude moc vyskakovat.
 
Známkování v mnoha dětech způsobuje pocity neštěstí, bezmoci, nedokonalosti, křivdy, nízkého sebevědomí, nenávisti k procesu učení, odevzdání se. Známky jako motivační prvek fatálně selhávají.
 
Porovnávání známkami může dítě vést k potřebě ospravedlňovat svoji hodnotu tím, že ostatním bude
dokazovat, že jsou horší. Zároveň bude záviset na hodnocení zvenčí. Známky pokrucují vztahy k ostatním i k sobě.
 
Ti, kterým známky nevadí, jsou ti, kterým jde učivo samo od sebe a školu mají tak nějak na háku. Je to ale příliš málo dětí na to, aby se jimi známkování mohlo ospravedlnit.
 
To, co musíme postavit na piedestal, je přirozená tendence a vnitřní motivace k růstu a učení.
 
Věřím, že každé dítě, pokud ho nezkazíme, je v jádru dobré. Tím, že mu udělíme číslo, z něj ale lepšího člověka neuděláme. Číslo nemá žádnou vypovídací hodnotu. Neradí, nepodporuje, nedává naději, nemá porozumění, nevěří vám, nestojí za vámi. A to je to, co potřebují naši žáci, a nakonec i
my dospělí, aby prospívali. Podporu!
 
Podporu v tom, v čem mohou být dobří. Vysvětlení a trpělivost, když se učí něco nového a když chybují. Potřebují naše vedení a naši důvěru, že to zvládnou. Potřebují pochopení, čas a spravedlivé usměrnění v případě, že nesplňují očekávání. Ale ne známkou, nýbrž citlivým vedením
zainteresovaného a vzdělávajícího se pedagoga.
 
Začněme tedy budovat nové vzdělávání. Vzdělávání, které nebude adorovat systém, ale potenciál dítěte. Protože dnešní dítě se může stát vynikajícím v něčem, co bude existovat teprve v jeho dospělosti. Nevíme, jak bude svět vypadat za pět, deset, dvacet let. Neučme proto děti pro minulost,
ale pro budoucnost!
 
Moderní studie potvrzují, že známky, tresty a soutěže jsou u dětí zabijáky vnitřní motivace a radosti.
 
Pomozme dětem spíš najít smysl v tom, co se učí, a chtějme po nich, ať jsou aktivní a trénují správná rozhodnutí beze strachu z chyby. Pokládejme jim otázky. Vytvořme jim podnětné prostředí, kde chyba bude příležitostí ke zlepšení.
 
Rozumějme vývojovým potřebám a individuálním zájmům dětí a dejme jim možnost spolurozhodovat o způsobu jejich vzdělávání. Podporujme jejich vzájemnou spolupráci a přijměme, že může být velmi prospěšné, když budou uvažovat „mimo škatulku“.
 
Přestaňme děti křivit známkami a učit je ve školách tomu, že se musejí podřídit systému.
 
Pojďme je naučit, že systém má sloužit lidem a životu.
Pojďme děti učit pro život!
 
/Kristýna Turková/
ředitelka Montessori Kampusu
absolventka AMI výcviků pro věk 0-3 v Denveru, 3-6 v Mnichově a 6-12 v Praze

 

Zpět

Kontakt

Základní škola a Mateřská škola Montessori Kampus
Kristýna a Petr Turkovi
Husova 17
České Budějovice

+420 777 296 380

© 2009 Montessori Kampus